Pozdní středověk a raný novověk (14. – 16. století) byl dobou měnících se životních postojů a způsobů myšlení. Nebyl to jen přesun zájmu od metafyzických entit a dogmatických symbolů k fenoménům reálného světa, ale také individualizace, subjektivizace a personalizace prožívání, cítění, myšlení a jednání. Výrazem toho jsou modlitební knížky jejichž užívání pozvolna klesalo od lidí vyšších sociokukulturních úrovnéí k nižším.
Modlitba není žádné magické zaříkání nebo prosba o cosi ve smyslu něco za něco (do ut des), nýbrž pokus o rozmluvu s bohem. Modlící se člověk se ovšem vztahuje k bohu nejenom sám, ale také mezi ostatními lidmi a spolu s nimi v rámci mystického těla církve (putující tady a teď i vítězné na věčnosti). Modlitba mé tedy jednu stránku čirého, subjektivního výronu duše k bohu a druhou stránku zjevné, navenek viditelné a slyšitelné formy. Modlitby se tudíž zvnějšňují typově podle okolností (za někoho či za něco) nebo heortologicky podle událostí (k jednotlivým svátkům církevního kalendáře). A tak je lze vyjmout z nitra člověka a zaznamenat do vnější paměti knih.
Modlitební knížky pozdního středověku a raného novověku pak vykazují jednak obecné rysy dobové módy jednotlivých svátků či světců, jednak zvláštní rysy svých pořizovatelů a uživatelů. Toto se projevuje v jejich písařském provedení a výtvarné výzdobě (formě), ono v jejich složení (obsahu). V důsledku toho je menší jejich historicko-faktografický význam (quis, quid, quando, ubi, cur, quem ad modum, quibus adminiculis) než význam v rámci dějin idejí či dějin mentalit.
ZŠ |
dějepis, český jazyk |
---|---|
SŠ |
dějepis, literatura |
Obsah